Netuším ,kde som to splašil, ale je tam pár dobrých postrehov:
Poměrně velkou část východního Zabajkalí a přilehlého východního Mongolska zabírají stepi a je to tak už asi 1500 let. V nich se nachází unikátní lokalita nazývaná Otonský les. Je i v suchých letech vodnatý, bohatý na dřevo a živočichy. Vytvářel i v krutém suchu, které asijské stepi vylidnilo v 9. a 10. století podmínky poměrně unikátně příznivé pro život kmene který zde žil. A žil zde kmen, který si říkal Mongolové. Už tehdy to bylo etnikum velmi staré - zdá se že v této oblasti žili už kolem 1. století. Záznamů je z této doby velmi málo, bylo to mimo oblast zájmu čínských zeměpisců, kteří jediní dokázali záznamy vytvářet a uchovávat. Vlastně se o nich ví je proto, že jsou citováni jako sousedé Sušenů což byli předchůdci kmenového svazu Džurčenů. Zde jsou také zaznamenány informace, že řeka Cherlen - dnes největší řeka v Mongolsku byla hraniční řekou mezi Mongoly a Tatary.
Je zajímavé, že podle antropologických výzkumů se Mongolové v této době velmi výrazně lišili od okolních kmenů - byli vysocí, výrazně vousatí a měli i podle záznamů nalezených údajně v Číně světlé vlasy. Je pravda že současná podoba Mongolů je výsledek několika set let mísení mnoha národů. Zvláště pak právě od Tatarů se lišili velmi markantně.
Od konce 10 století se otočily monzumy a step se začala zase zalidňovat. Ne přirozenou cestou ale pod tlakem, který kmenový svaz Kitanů při své snaze vytvořit říši čínského typu nazvanou Liao vytvářel na nezávislé kmeny, které si chtěl podmanit. Mělo by to znamenat něco jako železná říše. Jako první jim z cesty ustoupili právě Tataři.
Kitané pro označení kmenů proti kterým bojovali v letech 965 až 985 používali čínský hieroglyf, který se dá přečíst jako „Cu-pu“, Jeho součástí na východě Střední Asie byli Tataři. Jinak se zdá, že toto označení používali i pro Mongoly, Džalajry, Najmany a Kerejty. Tak vlastně všechny tyto kmeny Kitanům splynuli pod jeden název - Tataři. Asi ho na všechny přenesli pod vlivem toho, že Tataři byli na nějakou dobu hegemony ve stepi mezi čínskou zdí a tajgou. Nakonec to dopadlo tak, že Kitané mezi Tatary zahrnuli Merkity, Ojraty, Basmaly a národ Talitiů o kterém se ví vlastně jen jediná věc – že v této době celý zanikl.
Hegemonie Tatarů se projevila tak, jak popisuje Rašíduddín Fazlulláh Tabíb, narozen 1248 a popravený 1318, perský státník, lékař a historik židovského původu. Z tematicky širokého díla je nejvýznamnější jeho práce nazvaná „Souhrn dějin“. Uvedl:
Cituji:
„ Mnohé rody viděli velikost a důstojenství v tom, že se počítaly k Tatarům a staly se známými pod jejich jménem, podobně jako Najmané, Džalajrové, Ongutové, Kerejté a jiné kmeny , které měly svá vlastní jména , nazývaly se Mongoly , aby i jim připadla sláva posledně zmíněných“
Až do 12.století to takto platilo. Pak si Mongolové do té doby označováni za Tatary vybojovali hegemonii pro sebe a od té doby v Asii jméno Tatar zmizelo a bylo nahrazeno jménem Mongol.
Po nějaké době se Slovo Tatar objevilo v Povolží jako označení tamějších Tureckých kmenů patřících ke Zlaté hordě.Tam se později přetvořilo v etnický název.
Pro nás je důležité že na počátku 13. století se ze slov Mongol – Tatar stala synonyma. Tatar byl termín všeobecně známý a Mongol se teprve musel zažít. Navíc Tataři byly nasazováni jako předvoje mongolských vojsk. Takže protivníci Mongolů se jako s prvními setkávali právě s Tatary a tak se omyl násobil. Arménští dějepisci dokonce shrnuly oba národy pod jeden název „Mungal – Tataři“.
Číňané věděli že v tom mají poněkud nepořádek a tak si to zjednodušili a všechny východní kočovné národy rozdělili do tří skupina a tím to pro naši dobu ještě více zkomplikovali. Šlo o:
Bílé Tatary: kočovníci na jih od pouště Gobi kočující podél Velké čínské zdi. Většinu z nich tvořili Ongutové. Byli považováni za kulturní-používali hedvábí, porcelán, učili se psát čínskými hyeroglify a učili se i konfucianství.
Černé Tatary: šlo převážně o Kerejty, Najmany a Mongoly – typické kočovníky žijící v chanátech, starající se o stáda ovcí a ovcí. Byli velmi ostražití, pospolití a na každou noc budovali opevněná ležení a kupodivu opovrhovali Bílými Tatary. Byli přesvědčeni že svobodu prodali za hadříky a trochu přepychu.
Nakonec zbývají Divocí Tataři z jižní Sibiře. Byl nejchudší, a žili pod stařešiny. Živili se lovem, sběrem a Černé Tatary litovali - nechápali jak mohou žít péčí o stáda.
Mongolové žily na hranici mezi Černými a Divokými Tatary a byli jim tak prostředníky. Jejich Otonský les jim umožňoval obojí život takže byli přijatelní pro obě strany. Patřily sem Urjanchanci ve východní Sibiři a Uniové na řece Amur. Možná by sem šlo zařadit u četné drobné kmeny žijící na sever od Sajanského hřebenu.
Dílčí závěr? Ano.
V roce 6742 od stvoření světa tedy 1234 našeho letopočtu napsal Novgorodský kronikář tuto větu:
Cituji:
„Téhož roku pro hříchy naše přitrhli národové neznámí, jež pořádně nikdo nezná, kdo že jsou a odkud přicházejí, jaký je jejich jazyk, jakého jsou kmene a jaké víry, Tatary je nazývají“
My víme že to byla Mongolská armáda se kterou chán Batú vyrazil porazit Kumány proto že pomáhali Kerejtům a Najmanům a zároveň chtěl porazit Rusy a Bulhary za to že pomohli Kumánům. V této armádě byl Mongolem jen každý 12 voják
Nyní se podíváme na Kumány. Byli na tom podobně jako Tataři. Byl to starobylý kmenový svaz, který byl tvořen třemi základními složkami.
1. Samotní Kumáni, jejichž původní teritorium bylo na horním toku Žluté řeky
2. Kypčakové, původně žijící na západní Sibiři. Pod názvem Kypčakové celý tento kmenový svaz citují všechny arabské kroniky z této doby.
3. Polovci, u nichž se přesně neví kde bylo jejich původní teritorim ale zdá se že to bylo někde na západ od Odonského lesa tedy přímo vedle Mongololů. Název Polovci je pravděpodobně rusismus, v našich letopisech se používá termín Plavci. Jejich původní název totiž byl Šarijci. Od prvních dvou kmenů se odlišovali tím že byli pravděpodobně indoevropského původu, měli mimo jiné plavé vlasy, odtud potom slovanská pojmenování. Možná si vzpomenete, psal jsem že i původní Mongolové vypadali podobně. Je možné, že se jednalo o dva národy s jedním základem.
Od poloviny 11. století tento kmenový svaz ovládal rozsáhlé území od severozápadního pobřeží Kaspického moře po hranice Uher a prastátu Bulharů. Byli to kořistníci a do Uher vtrhli i na sklonku 11.století - byli poraženi Králem Ladislavem 1. O tom bych se něco časem rád dověděl. Trvale pak byli v drobné válce s ruskými knížectvími.
Byli to nomádi ale částečně se drželi jednoduchého zemědělství. Protože práce na polích pro ně byla potupou, podnikali za účelem získání pracovních sil přepady sousedních území. Je pikantní že preferovali křesťany z ruských území a Bulhary – ti byli práci na polích uvyklí a nebyly snimi potom potíže.
Změna se rýsoval na konci 12 století. Objevil se chán, jeho jméno by mělo být Könček - ale bez záruky, který se pokusil po vzoru Uhrů a Rusů vytvořit říši řízenou z jednoho místa. Tato práce nebyla jednoduchá - bylo potřeba omezit vliv rodových vládců - bejů a naučit celé toto nezávisle myslící společenství uznávat vládu jednoho člověka. Tyto činnosti pak skončily na Mongolských šavlích a hrotech šípů- z východu přišla armáda chána Batúa. Kumáni bojovali skvěle ale proti rozjeté mašinerii se nedokázali prosadit. Narazil jsem na informaci že v nějaké dílčí bitvě dokonce Mongolskou armádu porazili ale v rozhodující bitvě u Kalky roku 1223 byli na hlavu poraženi.
Jejich tehdejší chán Köten se rozhodl nečekat na další mongolský úder a požádal o azyl uherského krále Bélu IV. (1235-1270). Zavázal se za to podřídit sebe i svůj lid svatoštěpánské koruně a katolické církvi, jejímž misiím Kumáni doposud úspěšně odolávali. Pak se dělo to, co už víme.
Co ještě o nich napsat?
Byli to tvrdí a stateční válečníci, kteří byli vysoce ceněni pro schopnost střílet v plném trysku na koni do kteréhokoliv směru a to i dozadu.
Představte si ty možnosti. Skupina vojáků se brání nájezdu - při příjezdu je Kumáni ostřelují ve směru jízdy, při jejich míjení střelbou do stran a i když už jsou za nimi stále na bránící se vojáky dopadá déšť šípů. Peklo.
Příslušníci kumánské vojenské aristokracie získávali i významné pozice na dvorech gruzínských, bulharských a srbských panovníků, a třeba bulharský panovnický rod Asenovců byl také kumánského původu. Zdá se tedy že tito lidé měli velký potenciál.
Zajímavé je to, že jsem nikde nenašel informaci o tom, jaké vyznávali náboženství. Jediné co vím je to, že v době kterou řešíme nebyli křesťany.
Jako Slovan - tedy předpokládám, že jím jsem - jsem rád že se Kumáni a mongolský svaz dostali do sporů které vyústily do zničující války, která jedny oslabila druhé téměř zničila. Pokud by totiž Mongolové asimilovali tento kmenový svaz bez boje do svých řad, vznikla by síla, která by asi v té době nenašla přemožitele.
Další osudy Kumánů po ukončení nájezdu Mongolů do Uher jsou velmi zajímavé ale bylo by to úplně mimo tohoto tématu.
Kolébkou Maďarů je soutok řek Kamy a Bělaji v povodí Volhy na prahu Uralu. Maďaři náleželi v rámci uralo-altajské jazykové větve k rodině národů které dnes označujeme za ugrofinské. Sem patří i Finové, Estonci,
Komi-Zyrjané, Udmurti a další. Nejbližšími příbuznými Maďarů jsou malé uralské náody Vogulové a Ostjaci. Zatímco část Maďarů zůstala ve svých původních sídlech a později splynula s říší volžských Bulharů, většina se vydala na pochod směrem na jih a později na západ. Maďarský kmenový svaz ugrofinského
původu se mnohaletého putování do karpatské kotliny stal v mezidobí 5. až 9. století postupně součástí různých států nebo spíše říší, většinou turko – chazarského společenství. V první polovině 9. století hlavní voje Maďarů dorazily do oblasti Levedie, jejíž centrum leželo na území východně od Donu. Právě se měl narodit v roce 819 kníže Almos. Jeho syn Arpád se měl narodit v roce 845. Levedie bývá ztotožňována se zemí Dentumoger, připomínanou v kronice Gesta Hungarorum z počátku 13. století. Zde se stali Maďaři součástí rozsáhlé Chazarské říše. Před polovinou 9. století se posunuli dále na západ směrem k Dněpru do obalsti dnes známé jako Meziříčí.
Příchod Maďarů do karpatské kotliny nebyl jednorázovým počinem. Na přelomu roků 894 a 895 bojovali Maďaři na straně byzantského císaře Lva VI. proti bulharskému caru Simeonovi. Ten si zase sehnal jako spojence Pečeněhy, kteří vyhnali Maďary z Etelközu, a donutili je tak hledat nová sídla dále na západ. Ještě roku prošly předvoje Maďarů Vereckým průsmykem a o rok později se usadily v Potisí. Na přelomu devátého století Maďaři střídavě podporovali Bavory a Moravany v jejich vzájemných rozporech, avšak jejich hlavní síly tedy velké pospolitosti kočovných pastevců s rodinami tehdy stále pobývaly v širokém pruhu lesů a stepí na jih od Volyně. Někdy se tvrdí že je do Uher povolal německý král Arnulf.
Založili panství mezi Tisou a Dunajem, dobyli Panonii a činili nájezdy do okolních zemí. Roku 906 vyvrátili Velkou Moravu. Rok nato zemřel Arpád. Po něm vládli jeho potomci. Maďaři podnikali loupeživé výpravy a teprve jejich porážky nad Unstrutou v roce 933 a nad Lechem v roce 935 je přivedli k usedlému životu.
Prvým maďarským panovníkem, který vedl národ ke klidnému kulturnímu rozvoji, byl otec sv. Štěpána Gejza narozen v roce 997. Gejza pozval ke dvoru sv. Vojtěcha, který pokřtil jeho syna a pečoval o zřízení prvých klášterů v zemi. Vojtěch dal také podnět k Štěpánově sňatku s bavorskou princeznou Gisellou, sestrou pozdějšího císaře Jindřicha II., což urychlilo šíření křesťanství v zemi.
O vybudování církevní a státní organizace se neobyčejně přičinil Štěpán I., který se dal roku 1000 se souhlasem císaře Oty III. korunovat na krále uherského.Štěpán byl výbojný a energický vládce, který z vlastního popudu zřizoval biskupství, jmenoval církevní hodnostáře a svolával církevní synody a dodatečně žádal papežskou kurii o souhlas ke svým rozhodnutím. Založil mocnou říši, k níž připojil i Slovensko, které prodělávalo vlastní vývoj.
Po Štěpánově smrti se v Uhrách za čtyřicet let vystřídalo osm panovníků, z nichž tři byli zavražděni a jeden vyhnán ze země. Byla to doba neklidu a zasahování německých králů do uherských vnitřních poměrů, jež skončila až volbou králů Ladislava Svatého v roce 1077 a Kolomana I. v roce 1095, kteří se Štěpánem I. tvoří podivuhodnou trojici velkých uherských vládců. Ladislav byl více vojevůdce, "učený" Koloman byl diplomat a zákonodárce. Jejich zásluhou se staly Uhry velmocí, která pojala do svého rámce i Chorvatské království.
Uherští panovníci 12. století stáli značně pod vlivem byzanstské říše a do Uher zasahoval kulturní vliv Cařihradu. Nákladný dvůr Ondřeje II. a jeho nezdařená křížová výprava do Svaté země v 1217 vyčerpaly královskou pokladnu a král byl při nucen v roce 1222 vydat šlechtě zlatou bulu, v níž dal šlechtě mnohé výsady i s právem odporovat panovníkovi, který by její výsady zkracoval. Byl to čin státně velmi důležitý, který představoval nebývalé omezení královské moci. Pro finanční zisk podporoval Ondřej německou kolonizaci v dosud pustých hvozdech Sedmihradska. Za jeho syna Bély IV. dosáhly Uhry velkého územního rozpětí, ale moc říše byla náhle nalomena vpádem Mongolským útokem. Nalomena ale ne zničena .Přeživší Kumáni se rozhodli zůstat na místě a i jejich vlivem a příchodem saských kolonistů do západních částí Uher země rychle sílila. Už 10 let po porážce u řeky Sajó Uherské oddíly pustoší Moravu aby po porážce pod Olomouckám hradem musely odtáhnout.
A proč jsem to sem všechno nasypal: Protože většině lidí nic neříkají termíny Mongolové, Uhři a oni jsou to vlastně Maďaři a Tataři jako samostatné národy. Staří kronikáři to běžně psali jak je to napadlo nebo podle toho co jinde četli či slyšeli. Snad tento rozbor pomůže k jednodušší orientaci. Ono se jim těžko divit. Všechny tyto kmenové svazy se velmi podobně oblékaly, velmi podobně žili a hlavně velmi podobně bojovali.
Takže ne horší pastevci. Ale stepní pastevci. Jen doufám že v tom nyní nemáte ještě vetší binec než předtím.
A sen se jim splnil. Za padesát let vybudovali největší říši jaká kdy byla. A její pozůstek Mongolsko je jedinou zemí na světě která si uchovala nomádský způsob života. Takže ta říše byť jen svojí částí existuje doposud.
Je rozdíl mezi splněním snu a pokračovám po tom co se splní. V dějinách nenajdeš moc příkladů, kdy by tak malý národ - bylo jich necelých 200 tisíc - dokázal vybudovat takovou říši.