Nepoznaná História

40. časť Neznámych slovenských dejín: Aké by boli naše dejiny bez maďarského ostňa?
209 www.hlavnespravy.sk/40-cast-neznamych-sl...rskeho-ostna/1750842
Bratislava 12. mája 2019 (HSP/Foto:Marián Tkáč)
HS_Mtkac_40cast-ake-boli-nase-dejiny-bez-madarskeho-ostna
Koľkože to kriku len preto, že pozeráme na minulý (zašlý) svet slovenskými očami! Hoci sme stáročia žili v mnohonárodnom uhorskom (nie v maďarskom) štáte, ostali sme Slovákmi, a tak sa predsa nemôžeme pozerať na našu minulosť očami Avarov, či Hotentotov. Napokon máme svoje deje i svoje osobnosti
Komu to prekáža? Majú pravdu podčiarnici, že Slováci by bez Maďarov nemali dejiny? Nuž v istom zmysle pravdu majú, nemali by sme dejiny plné intríg, rebélií a rabovania. Roky 1604–1711 ako roky „stavovských povstaní“, považovaných aj v našich učebniciach dejepisu za „pokrokové“, plné „hrdinských skutkov“, by zrejme boli obdobím pokojným, „nedejinotvorným“. Fakty sú fakty: nebolo by ničivých smrští, ktoré sa aj niekoľkokrát do roka prehnali celým Slovenskom s výkrikmi o „szabadságu“ (slobode), slovenské dediny a mestá by neboli drancované, plienené a vypaľované. A v Ónode by rozzúrení „strážcovia slobody“ neutýrali turčianskych delegátov, štiavnickí baníci by neboli zastrelení. A počet obyvateľov dnešného Slovenska, ktorý sa počas výčinov „vitézov“ znížil z milióna na 700 tisíc – pričom následky vojny dovŕšil mor – by naopak vzrástol. Máme toto všetko prejsť mlčaním, bez povšimnutia a či to dokonca považovať za „dar“ hrdinských postáv dejín našich južných susedov? Podčiarnici, boli by ste spokojní?
Uviedli sme činy, ktoré zabrzdili rozvoj Slovenska, a tu sú mená ich strojcov, ktorí sužovali našich predkov pred 12 až 16 generáciami.

Pekne v maďarskom úze: Bocskai Ištvan, Bethlen Gábor, Rákóczi Ďőrď, Thökhöli Imré, Rákóczi Ferenc. *ph všetko kalvíni

V záujme objektivity sme povinní citovať Milana S. Ďuricu z jeho knihy Dejiny Slovenska a Slovákov (2013): „Povstanie Františka II. Rákociho niektorí historici pokladajú za „prvý samostatný prejav národnej individuality Slovákov v moderných dejinách“.
Aké by teda boli naše dejiny bez maďarského vplyvu? Zaiste iné, nie také, aké boli. Aj v nich však úspešne hľadáme náš, slovenský zástoj. Podľa knihy Emila Páleša Angelológia dejín (2001), ovplyvňovali a ovplyvňujú ducha slovenského národa dvaja archanjeli: Zachariel (Božia spravodlivosť) a Rafael (Boží liek), zatiaľ čo ducha maďarského národa stráži archanjel Samael (Boží jed). Zatiaľ čo „Božia spravodlivosť“ stojí na čele duchov múdrosti a „Boží liek“ je symbolom rozumu, zručnosti, obrany, osvietenstva, a tak ďalej…, je „Boží jed“ nielen symbolom vojny, ale aj pohybu, zmeny, je jedným slovom „ostňom“ pre okolité slovanské národy. Niet pochýb, že keby sa nezjavil na scéne dejín Samael so svojimi agilnými služobníkmi (najprv Hunmi a o 500 rokov Maďarmi), naše dejiny by zaiste vyzerali inak, ako vyzerajú. Vládla by tu zrejme pokojná atmosféra nadšenia pre duchovno a stavbu chrámov. Takže: koľko vplyvu na našich skutočných dejinách mali „vitézi“ a koľko „archanjeli“?
Vyzerá to naozaj tak, že Maďari ovplyvnili naše dejiny, ale mali by sme ich aj bez nich. Nestáli totiž na ich začiatku – a ani na ich „konci“. Nemožno poprieť, že Maďari sa naozaj stali „ostňom“, zdrojom pohybu, ktorý nás prebúdzal, nútil k činom.
Napríklad Lajoš Košút (inak Slovák) nás vyzval, aby sme tasili meče, ak chceme národnú slobodu. To on „posadil“ Štúra na bieleho koňa. Archanjel Samael je patrónom aktivity, húževnatosti, ráznych činov, výbojnosti. Iste, aj násilia, aj koristníčenia. Aj zaberania cudzieho. Aj, aj…
Naše dejiny sú však iné ako maďarské, a tentoraz naozaj nie „vďaka Maďarom“. Národy mali i majú svoje vlastné národné dejiny, aj keď nemali (či nemajú) svoj vlastný štát. Toto je aj náš prípad. Naše dejiny sú dejinami utvárania vlastnej kultúry a prehlbovania našej duchovnosti. Na začiatku našich dejín nebol meč, ale „slovo“. A „slovo“ je dosiaľ ústredným motívom našich dejín, ktoré okolo neho oscilujú.
Kto by teda v našich dejinách nahradil „vitézov“ s „bujnou krvou“, ktorí tak rušivo „menili“ naše dejiny? S mnohými – počnúc Pribinom, Rastislavom, Koceľom, Svätoplukom, Slavomírom, bratmi zo Solúna či Gorazdom, Klimentom, Angelárom, Naumom, Sávom…, sme sa už stretli. Žil medzi našimi predkami aj svätý Mojsej Uhrín (983-1043), náš rodák z východu, šíriaci vieru v Kyjevskej Rusi, kde aj zomrel, nitriansky biskup Bystrík (1003-1046), mnísi-pustovníci Svorad-Andrej a Benedikt (980-1030), údelný knieža v Nitre Imrich (1007-1031) rovnako, ako nitriansky knieža a neskôr kráľ Ladislav (1040-1095). Nitrianskym rodákom bol aj Maurus (1001-1075), autor prvej „našej“ legendy o Svoradovi a Benediktovi. Takmer neznámy je blahoslavený Ján Simonides (1639-1674), najprv protestant, potom jezuita, učiteľ a misionár rodom z Bijacoviec. V roku 1674 bol farárom v Turej Lúke, kde ho v noci z 31. októbra na 1. novembra 1674 umučili vo veku 34 rokov neznámi muži. *ph evang. luthe. Prediger zu Neusohl
Naše kultúrne a duchovné dejiny ovplyvnili aj muži ako Juraj Turzo (1567-1616), palatín, zakladateľ evanjelickej cirkvi, ktorý hovoril o „našej slovenskej nácii“. Peter Pázmaň (1570-1637, zriaďovateľ Pazmanea vo Viedni (1623) a Trnavskej univerzity (1635). Do našich dejín sa zapísal aj Juraj Tranovský (1592-1637), ktorý vydal náboženské piesne v knihe Cithara Sanctorum (1636), či Jakub Jakobeus (1591-1645), evanjelický kňaz z Prešova, autor Viva gentis Slavicae delineatio (1642). Nedocenený je aj katolícky biskup a diplomat Juraj Selepčéni-Pohronec (1595-1685), ostrihomský arcibiskup a vicekráľ, ktorý z poverenia Leopolda I. spolu s palatínom Vešelénim založil v roku 1665 protitureckú pevnosť Leopoldov a v roku 1666 v Hubiciach na Žitnom ostrove prvú manufaktúru. Napokon práve jeho pričinením sa poľský kráľ Ján III. Sobieski rozhodol prísť na pomoc proti Tököliho vojsku a proti Turkom pri Viedni v septembri 1683.
Do dejín slovenského národa, ktoré sú vo svetovom kontexte výnimočne väčšmi o kultúre, duchu a hodnotách, ako o štrnganí šabľami, patrí aj misionár zo Spišskej Kapituly, jezuita Benedikt Sološi-Rybnický. Ten v Levoči v roku 1655 vydal spevník Cantus Catolici, v ktorom sa Slováci aj na papieri vracajú k cyrilo-metodskej náboženskej, kultúrnej a štátnej tradícii panónskeho národa Slovákov z 9. storočia. Spevník obsahuje 294 spevov, z ktorých je 227 je v slovenčine.
Ale sú tu aj ďalšie osobnosti, ktoré neštrngali šabličkami. Jágerský biskup Benedikt Kišdy založil 26. februára 1657 univerzitu v Košiciach, ktorá pri rozličných zmenách, podmienených historickými okolnosťami existovala až do roku 1921, kedy ju zrušila pražská vláda. Polyhistor a rektor Trnavskej univerzity Martin Svätojanský/Sentiváni začal v roku 1689 v Trnave vydávať trojzväzkovú encyklopédiu Curiosiora et selectiora variarum scientiarum miscellanea, čo bolo prvé encyklopedické dielo v celom Uhorsku.
V roku 1699 vydal dejiny Uhorska, v ktorých uvádza, že prvými obyvateľmi Uhorska boli Panónci a ich jazykom bola slovenčina.
S rastúcim časom je čoraz viac vplyvných osobností, o ktorých môžeme povedať, že boli Slovákmi, aj keď sa oni priamo nazývali skôr Panóncami či Uhrami. Hovorili však rečou, ktorá je predchodkyňou dnešnej slovenčiny. V tom čase sa už činili univerzity v Trnave (od roku 1635) a aj spomínaná univerzita v Košiciach, a na nich pôsobili viacerí Panónci-Slováci.
Profesorom histórie v Trnave bol Michal Bencsik, ktorý označil Slovákov za potomkov „Maďarmi podrobeného Svätoplukovho ľudu“, a tým spochybnil ich rovnoprávnosť v Uhorsku. Katolícky kňaz z Dubnice Ján Baltazár Magin (1681-1734) reagoval v roku 1728 prvou obranou Slovákov, ktorá sa volala Ostne alebo Obrana slávnej Trenčianskej stolice a mesta tohože mena. Samuel Timon (1675-1763), rímskokatolícky duchovný, jezuita, slovenský polyhistor, pedagóg, historik, pochádzal z rodiny so slovenským povedomím z Trenčianskej Turnej, a jeho otec Ján Timon bol úradníkom Uhorskej kráľovskej komory. Samuel Timon prednášal v rokoch 1712–1720 na Trnavskej a od roku 1721 na Košickej univerzite. Hrdo sa hlásil za Slováka, za čo sa mu mnohokrát dostalo posmeškov od jeho maďarských spolubratov. Svojím dielom Imago antiquæ Hungariæ (Obraz starého Uhorska) položil základy kritickej historiografie v celom Uhorsku, ako aj prvá koncepcia slovenských národných dejín: Jeho dielo sa stalo učebnicou dejepisu a aj zemepisu v Uhorsku. V ňom Timon dokazoval, že Slováci obývali územie Uhorska dávno pred príchodom Maďarov. Vytvoril teóriu, že Slováci prijali starých Maďarov ako hostí a spoločne založili a vybudovali Uhorské kráľovstvo. Ako prvý nazval Cyrila a Metoda slove(a)nskými apoštolmi. Áno, Samuel Timon by si zaslúžil sochu prianjmenšom v Košiciach, kde je po ňom pomenovaná ulica. Ale zaiste patrí do slovenského panteónu.
Marián Tkáč

48. časť Neznámych slovenských dejín:
Spisovná slovenčina a maďarčina sa rodili naraz a predsa…

Bratislava 7. júla 2019 (HSP/Kresba:Marián Tkáč)
www.hlavnespravy.sk/48-cast-neznamych-sl...naraz-predsa/1810600

V súvislosti s kodifikáciou slovenčiny – okrem toho, čo sme už povedali, že úsilie o ňu sa viaže na Trnavskú univerzitu a rok 1665 – treba uviesť, že otec Márie Terézie, kráľ Karol III. vydal 1. augusta 1738 štatút pre slovenský bratislavský cech ševcov. Možno pre niekoho prekvapujúce zistenie, že slovenčina už pred Bernolákom a Štúrom bola „živou rečou“

Podľa Emílie Hrabovcovej „realita je taká, že stáročia pred Bernolákom Slováci písali po slovensky, aj keď nemali jednu kodifikovanú spisovnú normu, ale tú nemal nikto okolo nás – ani Maďari. Spisovná maďarčina sa kodifikovala neskôr ako prvá spisovná slovenčina“.
Pritom vznik spisovnej slovenčiny bol prirodzeným procesom a v podstate len zjednocoval používané slovenské nárečia,
spisovná maďarčina vznikla inak, predovšetkým prekladmi cudzích diel (najmä francúzskych) a „tvorbou“ nových slov, ktoré jednoducho maďarčine chýbali.

*ph môžu v živom jazyku chýbať niektoré slová??? (pri prekladoch áno)

Napokon dodnes maďarčina vytvára vlastné pojmy a nepreberá do svojej zásoby cudzie slová. Napríklad pre medzinárodné slovo (ľadový) hokej vzniklo v maďarčine pomenovanie jégkorong (ľadový kotúč).
Prvými „brusičmi“ maďarčiny boli Juraj Bessenyei (1746-1811), Abraham Bárcsai (1742-1806) a Alexander Baróczi (1735-1806), pochádzajúci zo Sedmohradska,

pôvodne kalvíni, ktorí ako príslušníci Maďarskej gardy, zriadenej Máriou Teréziou v roku 1760, prestúpili na katolicizmus.
Pri pobyte vo Viedni si uvedomovali, že vtedajšiu maďarčinu používali iba ženy a roľníci, a tak začali pracovať na „obnove“ maďarčiny prostredníctvom prekladov diel najmä francúzskych autorov.
Bessenyei v roku 1772 vydal tragédiu Agis, považovanú za začiatok maďarského osvietenstva, Bárcsay začal veršovať (1771) a Báróczi preložil do maďarčiny Kassandru (1774).
O vznik spisovnej maďarčiny sa najväčšmi zaslúžil kalvín František Kazinczy (1759-1831), tiež rodák zo Sedmohradska, ktorý študoval na gymnáziách v Kežmarku, v Blatnom Potoku a právo v Košiciach, Prešove a Pešti. Od roku 1784 bol členom slobodomurárskej lóže a o rok ho Jozef II. poslal za školského inšpektora školského do Košíc. A tak sa Košice stali mestom „obrody“ maďarského jazyka prekladaním cudzích klasikov (tu preložil Hamleta) a slovotvorbou z maďarských archaizmov vytvoril viac ako 10-tisíc nových slov. V roku 1788 založil Košickú maďarskú spoločnosť a do roku 1791 vydával tu prvý maďarský literárny časopis Magyar Múzeum ako aj slobodomurársky časopis Orpheus.
Po smrti Jozefa II. ho v roku 1791 prepustili zo štátnej správy, lebo ostal kalvínom, odcestoval do Viedne a tam sa pridal k Martinovičovmu jakobínskemu hnutiu. V roku 1794 ho zatkli a v roku 1795 odsúdili na smrť. Cisár František II. však rozsudok zmenil na väzenie na neurčitú dobu. Keď ho v roku 1801 prepustili, usadil sa na Zemplíne pri Novom Meste pod Šiatrom a v roku 1828 sa stal zakladajúcim členom Maďarskej vedeckej spoločnosti. Zomrel na choleru v roku 1831
a prvé „akademické pravidlá“ maďarského pravopisu vyšli o rok na to (1832).
Ak aj „brúsenie“ slovenčiny a maďarčiny sa začalo zhruba v rovnakom čase, čoskoro začala maďarčina – „reč slobody a vlastenectva“ – vytláčať iné reči a osobitne slovenčinu, a potom jej siahala priamo na život. To bol napokon hlavný dôvod, prečo sa Slováci s Maďarmi po piatich či šiestich generáciách rozišli. Na používaní jazyka sa ukázala rozdielnosť národných pováh Slovákov a Maďarov. Zatiaľ čo našim predkom išlo len o „prebratie sa zo sladkého sna“ a postačilo im „tlačenie našinských kníh“, Maďarom išlo o hegemóniu maďarčiny v Uhorsku. Ich jazyk sa stal nástrojom maďarskej „húževnatej rozpínavosti“. Maďarčina sa v roku 1844 stala úradným jazykom Uhorska namiesto latinčiny.
Začiatočný bod na ceste k maďarskej hegemónii v Uhorsku nájdeme v roku 1790, keď na korunovačnom sneme žiadali od nového kráľa Leopolda II. povýšenie maďarčiny na úradnú reč. O rok prijali veľmi stručný a na prvý pohľad neškodný zákon, ktorý je majstrovskou ukážkou „maďarskosti“, teda hovoriť len to, čo je nevyhnutné, a konať to, čo treba.
Veličenstvo kráľ (Leopold II., nástupca Jozefa II.) „ubezpečuje, že v akýchkoľvek náležitostiach nebude sa používať cudzia reč“ (teda nemčina), a „aby potom vlastenecká maďarská reč sa lepšie šírila a chránila, budú (na vymenovaných školách) zriadené pre potreby vyučovania maďarského jazyka a štýlu osobitní profesori, aby tí, ktorí tento jazyk neovládajú a chcú sa ho naučiť, alebo ho už ovládajú a prajú si v ňom zdokonaliť (sa), získali príležitosť splniť svoje želanie“.
A to je vlastne všetko. No s akými dôsledkami! Kolotoč sa rozbehol: do rakúsko-uhorského vyrovnania ostávalo 83 rokov a do prvej svetovej vojny 130. Prestala tolerancia troch, resp. štyroch krajinských jazykov. Od čias kráľa Štefana „Slováci i podľa svedectva krajinských zákonov uhorských boli vždycky za rovnoprávny národ považovaní“, až „kým sa v roku 1791 nepoložil základ hegemónie Maďarov, ktorú pomaly a systematicky upevnilo 15 zákonov z rokov 1792–1844“ (citát z Viedenského memoranda, ktoré predložili Slováci vedení Štefanom Moysesom v decembri 1861 Františkovi Jozefovi I.).
Začala sa maďarizácia a ten, kto sa jej chcel vyhnúť, bol pozbavený úradu, dokonca „položený na dereš“. A tak pokiaľ naši romantici na čele s Kollárom snívali o Slovanstve a prerode celého človečenstva v mravnom a estetickom slova zmysle, Maďari snívali o vláde, moci, bohatstve a výbojnosti. Na turecký spôsob. „Vlastenecká maďarská reč“ sa začínala „lepšie šíriť a chrániť“, aby čoskoro nemali mať popri nej nijaké miesto ostatné reči Uhorska.
Toto sú fakty, ale to nie je odpoveď na otázku príčin maďarského hegemonizmu. A kde má korene nesmierna maďarská pýcha: mimo Uhorska niet života a ak aj je, nie je taký! Istý pedagóg dokazoval, že jediný Maďar dokáže milovať, samá reč to dokazuje. „Je vous aime“, „I love you“, akéže nepôvabné sú to slová! Povedzte: „Szeretlek“, hľa, aké je to slovo vznetlivé, výrazné! – Ozaj, odpovedal cudzinec, svedkovia tvrdili, že polícia musela zakázať používanie tohto slova, pretože na jeho jednoduché počutie nevinné panny porodili silných chlapcov, smeje sa Francúz Ernest Denis, ochranca Slovákov.
Vystihol podstatu Anton Štefánek, ktorý si všimol, že Maďari sa ťažko učili nemčine a žiarlili na cudzích, teda nemeckých úradníkov, a tak spomínané ponemčovacie nariadenie Jozefa II. spôsobilo búrku? To preto maďarský nacionalizmus rýchlo a s nepochopiteľnou zúrivosťou ožil a zachvátil „srdcia najlepších mužov“? Alebo má pravdu Ernest Denis: „Maďaři marně přičichli ke vzdělanosti a marně se chlubí jemnými způsoby, jejich duše je duší druhů Arpádových, kteří neznali jiného práva než násílí a uznávali zákona jen jako kyje?“
Alebo treba hľadať príčiny v tom, že všetci „brusiči“ maďarčiny boli kalvíni (aj keď traja z nich prešli neskôr na katolicizmus). Má význam aj fakt, že myšlienka „renovácie“ maďarčiny vznikla medzi vojakmi, v Maďarskej garde?
Nemecký sociológ Max Weber prikladal kalvinizmu vplyv na rozvoj kapitalizmu. Maďari sa masovo priklonili ku kalvinizmu po roku 1567 (dnes je podiel kalvínov v Maďarsku 16 percent).
Nenasmerovali feudálne prekážky zamedzujúce rozvoju hospodárstva výbojnosť kalvínov spomedzi Maďarov práve na nemilosrdný boj o hegemóniu v „Karpatskej kotline“, ktorý sa začal práve „brúsením jazyka“?
Rozpínavosť je ázijský element a maďarské korene sú ázijské. Maďarčina je skomolenina turečtiny premiešaná slovenskými, nemeckými, poľskými a latinskými skomoleninami. Potomkovia Turkov (tak nazýval Maďarov Porfyrogenet) po porážke pri Moháči (1526) vítali osmanských Turkov ako osloboditeľov a v priebehu 180-ročnej okupácie južnej časti Uhorska s nimi veselo spolupracovali.
Zatiaľ čo Slovensko podliehalo habsburskej správe európskeho typu, Maďarom podľa Júliusa Handžárika „evidentne oveľa viac konvenovala a imponovala aziatska turecká okupácia“, čo sa napokon prejavilo v kolaborácii maďarských kalvínskych špičiek s Turkami v boji proti Viedni.
A Turci uprednostňovali maďarskú zložku uhorskej šľachty natoľko, že podporili maďarizáciu šľachty tak, že na konci 18. storočia už takmer všetci uhorskí šľachtici sa považovali za Maďarov. Zatiaľ čo po Moháči boli Uhrami len Slováci, po roku 1791 už Uhrov „nebolo“, boli iba Maďari.
Uhorsko však bolo vlasťou našich predkov, naši predkovia považovali Uhorsko za svoje a podieľali sa na jeho obrane a budovaní.
Uhorské dedičstvo je najmä naše.

Lineárna keramika pravekých ľudí Európy je keramika Slovenov (Slovanov), to je môj názor (aj v súľade s CAH-om a s M. Zelemom - dľa poznatkov z výletu k Čertovej skale):

Z toho samého zdroja M. Tkáč uvádza, že slovenský národ má najviac nárečí -150, každá dolina ho má (v čase od 22:17) :

Nezmysel, Nebol asi na Kaukaze, vo Windii či Číne...

Asi zabudol poverdať - v Európe.
Nabodaj nárečie a jazyky na Kaukaze, či v Eritreji, alebo inde sú nám ceľkom známe .

Prišlo mi majlom.

Mária Terézia a Slovensko

Je zvláštne, že väčšina ľudí vie presne identifikovať podobizeň Márie Terézie medzi ostatnými vladármi, ale len málokto si vie spomenúť, čím
bola pre našu krajinu taká významná. Znamená to, že ju stále vnímame skôr ako ikonu než ako štátničku. Pritom išlo o jednu z najmocnejších
žien vtedajšieho sveta. Na začiatku jej vlády to však tak nevyzeralo. Novú 23-ročnú panovníčku odmietli rešpektovať na tróne takmer všetky
európske veľmoci. Svoju úlohu tu zohrávali iste aj rodové predsudky voči mladučkej neskúsenej žene, ale bola to skôr zámienka na získanie
koristi. A tak sa o trón najprv prihlásil bavorský vojvoda Karol Albert, ktorý pre seba žiadal takmer všetky krajiny habsburskej monarchie.

Máriu Teréziu pritom odmietol nazývať kráľovnou a oslovoval ju pohŕdavo ako „toskánsku vojvodkyňu". Nároky bavorského vojvodu
posmelili aj ostatných európskych panovníkov a o rakúske dedičstvo sa začalo hlásiť aj Francúzsko, Španielsko, Prusko, Sasko, Brandenbursko,
Neapolsko a do koalície sa zapojilo tiež Švédsko. Úhlavný nepriateľ Márie Terézie, pruský kráľ Fridrich II. obsadil Sliezsko a habsburská
ríša bola napadnutá takmer zo všetkých strán. Monarchia sa ocitla v smrteľnom ohrození, najväčšom pred prvou svetovou vojnou.

Za tejto situácie sa zúfalá Mária Terézia obrátila s prosbou o pomoc na jedinú silu, ktorá jej zostávala – uhorské šľachtické stavy. V máji
1741 zvolala uhorský snem do jeho vtedajšieho sídla Bratislavy a pricestovala tam so svojím pompéznym sprievodom loďou. Dňa 11.
septembra 1741 pozvala Mária Terézia delegátov snemu do svojej rezidencie na Bratislavskom hrade, kde sídlila, a tu došlo k
historickej až legendárnej udalosti, ktorú odvtedy nespočetnekrát zobrazili v literárnych i výtvarných dielach. Mladá panovníčka v
čiernych šatách a so slzami v očiach predniesla mimoriadne silný emotívny prejav, v ktorom poprosila krajinu o pomoc v boji proti
mocným nepriateľom a po ktorom dojatí šľachtici tasili šable a s výkrikom „Život a krv za našu kráľovnú!" sa jej vrhli k nohám.
Skutočnosť však až taká romantická nebola.

Tejto scéne predchádzali štyri mesiace tvrdých rokovaní, pri ktorých sa po prvýkrát prejavili panovníčkine diplomatické schopnosti. Na prvé
stretnutie s uhorskými stavmi 18. mája 1741 prišla Mária Terézia v uhorskom (niektorí bádatelia sú presvedčení, že v slovenskom) kroji.
Demonštrovala svoju lásku k Uhorsku a o mesiac neskôr, 25. júna 1741 sa nechala v Dóme sv. Martina triumfálne korunovať na uhorskú
kráľovnú. Korunu jej na hlavu nasadil arcibiskup Imrich Esterházy, ktorý sa narodil v kaštieli v Galante a na dnešnom Námestí slobody v
Bratislave si dal postaviť honosný palác, ktorý je v súčasnosti sídlom premiéra. Korunovácia bola taká veľkolepá, že britský veľvyslanec
Thomas Robinson o nej referoval do Londýna, že to bol najkrajší a najhonosnejší ceremoniál, aký kedy videl. Uhorskej šľachte to však
nestačilo. Od panovníčky si delegáti snemu vymohli garanciu nezdaniteľnosti, jednotnú správu Uhorska a zastúpenie predstaviteľov
krajiny v najvyšších orgánoch habsburskej monarchie. Kráľovná bola pod obrovským tlakom, v priebehu leta utrpela jej armáda porážku za
porážkou, takže v podstate ani nemala na výber. Až potom zasiahli do bojov uhorské pluky, ktoré zvrátili situáciu a v tomto najťažšom
historickom okamihu doslova zachránili monarchiu. Sotva si Rakúsko vydýchlo, nechalo sa zatiahnuť do Sedemročnej vojny (1756 – 1763),
ktorá býva niekedy nazývaná aj prvou svetovou vojnou, lebo v nej bojovali všetky európske veľmoci aj o svoje kolónie v Amerike a Ázii.
Vojna sa skončila fakticky patovým stavom, ale habsburská pokladnica bola vyčerpaná. V tej chvíli Mária Terézia pochopila niečo, čo z nej
urobilo panovníčku svetového formátu.

Cisárovná si uvedomila (podobne ako neskôr v Sovietskom zväze Gorbačov), že monarchia je premilitarizovaná, ekonomicky vyčerpaná,
zaostalá a že ju treba reformovať. Sama sa stala až vášnivou pacifistkou a dodnes sa cituje jej výrok: „Nikdy nezabúdajme, že aj
priemerný mier je lepší ako úspešná vojna." Zlom v jej vláde predstavuje jún 1764, kedy v Bratislave opätovne žiadala uhorskú
šľachtu, aby platila dane. Delegáti snemu požiadavku kráľovnej pobúrene odmietli a navrhli jej, aby zvýšila dane poddaným. Ich hnev
bol o to väčší, že tesne pred snemom vydal jej poradca Adam František Kollár spis, v ktorom kritizoval správanie šľachty, žiadal jej daňovú
povinnosť, zdanenie kléru a štátnu kontrolu cirkvi. Kým v západnej Európe sa kniha stretla s pozitívnymi ohlasmi, uhorská šľachta
obvinila Kollára z vlastizrady a vymohla si u kráľovnej (ktorá názory svojho poradcu zdieľala) zákaz a verejné spálenie spisu na dnešnom
Hlavnom námestí v Bratislave. Po tomto konflikte však kráľovná stratila k uhorským stavom dôveru, najvyšších predstaviteľov krajiny
(palatína, prímasa a krajinského sudcu) obvinila z problémov monarchie, ďalší snem už nikdy nezvolala a úrady v Uhorskom kráľovstve
už nikdy neobsadila. Rozhodla sa, že bude vládnuť absolutisticky, prostredníctvom kráľovských patentov, ktoré nahradili zákony snemu.
Znelo to despoticky, ale to, čo nasledovalo, znamenalo pre našu krajinu nebývalý rozvoj a takmer revolučné zmeny.

Začala daňovou reformou. Keďže počas Sedemročnej vojny sa zvýšili dane až o 60 percent, čo spôsobovalo obrovské problémy poddaným, presadila
napriek odporu šľachty a cirkvi zdanenie všetkej pôdy, vrátane šľachtickej a cirkevnej. Znížila poddanské povinnosti až o štyri
pätiny. Začala raziť kvalitné strieborné mince, tzv. tereziánske toliare, ktoré sa stali vyhľadávaným platidlom v celej Európe (neskôr
inšpirovali aj rodiace sa Spojené štáty, toliar = dollar) a v roku 1762 vydala prvé papierové peniaze v strednej Európe. Tieto opatrenia
spôsobili, že dovtedy sústavne vzrastajúci štátny dlh sa postupne vyrovnal a v roku 1775 mal už 6 miliónov zlatých prebytku.

Zakázala stredoveké mučenie (tortúru), zrušila rozsudky smrti nad čarodejnicami (neskôr ukončila aj prenasledovanie čarodejníc ako
také), zmenšila trestnú právomoc zemepánov nad poddanými a vôbec ako prvá panovníčka sa zaujímala o zlepšenie životných podmienok a
postavenia poddaných. Položila základy systematickej zdravotnej starostlivosti. Nariadila vytvorenie stálych miest lekárov v každom
meste a diplomovaných pôrodných pôrodných babíc. Ako prvá panovníčka na európskom kontinente nariadila povinné očkovanie proti kiahňam.

K najvýznamnejším reformám patrí reforma školstva, v ktorých naša kráľovná predbehla dobu. Jej poradcovia zhromažďovali poznatky z celej
Európy. Mária Terézia zaviedla nielen povinnú školskú dochádzku (najvyspelejší štát vtedajšieho sveta, Veľká Británia, pristúpila k
tomuto kroku až o polstoročie neskôr) a po prvýkrát umožnila chodiť do školy aj dievčatám, ale presadila aj modernizáciu všetkých typov škôl.
Sprísnila pomery na univerzitách (keďže profesori si neplnili svoje povinnosti a prednášky sa diktovali), zaviedla povinné predmety a
povinnosť vydávania učebných textov, podporovala vedu a výskum. Ešte aj zvonček na školských chodbách, ktorý dodnes používame, sa zaviedol
za jej éry. V roku 1763 založila v Banskej Štiavnici Banskú akadémiu – prvú technickú vysokú školu na svete.

V Šaštíne, Holíči, Bernolákove a Haliči pri Lučenci zakladala manufaktúry, dala upraviť vodné toky a na Záhorí nechala vysadiť
borovicové lesy (aby nefúkal piesok do jej holíčskeho kaštieľa), ktoré sú dnes legendárnym rajom hubárov. Za jej panovania prešla Bratislava,
ktorú často navštevovala, veľkolepou výstavbou, bolo to v tej dobe jedno z najkrajších európskych miest, centrum umenia a vedy, dala
kompletne zrekonštruovať Bratislavský hrad a založila tu kráľovskú gardu. Nechala zbúrať hradby a rozšíriť mesto, založila sieť kaviarní,
udelením privilégia miestnemu tlačiarovi Jánovi Michalovi Landererovi umožnila vznik slávnych novín Pressburger Zeitung (ktoré mali prezývku
„uhorské Times") a rozvoj novinárstva. Zmenila tvár Uhorska tým, že podporovala masívne prisťahovalectvo, ale aj migráciu do vyľudnených
južných oblastí, ktoré zostali po tureckej okupácii pusté – v dôsledku čoho veľa Slovákov odišlo na Dolnú zem.

Na Slovensko chodievala na tú dobu pomerne často. Najviac si obľúbila Bratislavu a Záhorie. Jej vzťah k Bratislave je prirodzený, zachránila
jej korunu i celú monarchiu, na Bratislavskom hrade bolo jej sídlo uhorskej kráľovnej a boli tam uložené aj uhorské korunovačné klenoty.
No hoci tu mala reprezentačné miestnosti i súkromné komnaty, hrad v rokoch 1765 – 1780 väčšinou obýval jej zať, uhorský miestodržiteľ
Albert Saský. Mária Terézia mu dala za manželku svoju dcéru Máriu Kristínu. Svadobná hostina bola v lete 1766 v záhrade Grassalkovičovho
(dnešného Prezidentského) paláca, ktorý kráľovná niekoľkokrát osobne navštívila. Jej vzťah k mestu premenil Bratislavu na kultúrnu
metropolu strednej Európy.

Mária Terézia počas svojho neuveriteľne dlhého, štyridsaťročného panovania (ktoré sa nazýva aj tereziánske obdobie) dokázala zmeniť
upadajúce zaostalé kráľovstvo na prekvitajúcu vyspelú ríšu, ktorá určovala vo viacerých oblastiach európske trendy. Ukážkou toho, ako
sme zamrzli vo vývoji, je aj to, že tereziánsky systém školstva, ktorý bol vo svojej dobe najvyspelejší, platí v podstate dodnes. Ak sa dnes
vedú spory o to, či do Bratislavy patrí socha Márie Terézie, moja odpoveď je, že jednoznačne áno. Nie však kópia pôvodnej, ktorá mala
ideologický kontext a aj z toho dôvodu bola rozhodnutím československého parlamentu z roku 1921 spolu s ďalšími symbolmi
veľkomaďarskej idey (na Devíne, na nitrianskom Zobore a inde) vyhodená do vzduchu – ale úplne nové súsošie, ktoré by symbolizovalo jej význam
pre Slovensko. Teda nie s dvoma maďarskými honvédmi po boku, ale spolu so svojimi dvoma najvýznamnejšími slovenskými poradcami: Adamom
Františkom Kollárom a maršalom Andrejom Hadikom. Kollár, syn banského robotníka z Terchovej, ktorý to dotiahol až na povýšenie do
šľachtického stavu, bol povestný svojou rozhľadenosťou a múdrosťou, pre ktorú si vyslúžil prezývku „slovenský Sokrates". Táto prezývka
vyjadrovala aj jeho uvedomelé a vyhranené národné povedomie. Bol riaditeľom Dvorskej knižnice, na podnet cisárovnej vypracoval plán na
celoríšsku akadémiu vied a bol aj tvorcom základnej časti prelomovej osvieteneckej školskej reformy Ratio educationis. Ešte slávnejším
spolupracovníkom Márie Terézie bol poľný maršal Andrej Hadik, ktorý v roku 1774 získal najvyššiu vojenskú hodnosť, aká sa vôbec Slovákovi
doteraz podarila dosiahnuť. Hadik pochádzal zo slovenského zemianskeho rodu z Turca, narodil sa však v Dunajskom Klátove, kde jeho otec
slúžil pri vojsku ako kapitán. Jeho najväčším vojenským úspechom bolo dobytie Berlína počas sedemročnej vojny s minimálnymi stratami
(prišiel len o desiatich mužov). Pruský kráľ Fridrich II., ktorý musel z obsadeného mesta utekať, mu do konca života nezabudol túto potupu.
Tento čin ho preslávil po celej Európe, označili ho ako „husársky kúsok" (ako vyzdvihnutie úlohy 1 1100 husárov, ktorým velil) a od tých
čias sa bravúrne vojenské skutky označujú týmto názvom. Odvtedy jeho kariéra prudko stúpala. Mária Terézia mu udelila najvyššie vojenské
vyznamenanie monarchie, udelila mu titul grófa, povýšila ho na poľného maršala a v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch patril k
najvplyvnejším mužom na cisárskom dvore. V rokoch 1774 – 1790 dokonca zastával miesto predsedu Dvorskej vojnovej rady, ktorá zodpovedala
dnešnej funkcii ministra obrany. Tak čo, presvedčil som vás, že socha Márie Terézie patrí do Bratislavy?

Historie: Jak nám Slovanům ukradli minulost ,,
24. prosince 2023

SVĚT: Zvu vás na exkursi za oponu tzv. HisTorie, kde společně poodkryjeme oponu a podíváme se na konstrukci, kterou je toto divadlo podepřeno. Pro zamyšlení se nad dějinami, nad pohledem zpět, je nejprve potřeba si uvědomit, z jakého kopečku – úhlu pohledu se zpět díváme. Každý z nás má nahraný v hlavě nějaký světonázor a tím daný filtr pro vnímání skutečnosti i představ o možném (v minulosti). Například moderní materialistický člověk má nahrán program, že člověk se vyvinul ze zvířete a nyní jsme „nejchytřejší, jací jsme kdy byli“ nebo křesťan může mít nahrán program „Bůh nás zde vysadil před cca 5000 lety“. Tyto a jiné filtry nám potom určují, jak se díváme na dějiny a interpretujeme archeologické nálezy, jak vidíte na ilustračním obrázku. A protože tento program vytvořila jiná vědní disciplína (biologie, antropologie…), archeolog či historik tento rámec neřeší a v jeho rámci vysvětluje svoje vykopané nálezy.

Oficiální verze historie

Člověk se vyvinul ze zvířete, rozumný je tak 100 000 let a písmo vzniklo cca 5000 let zpět někde na středním Východě u Eufratu. Podívejme se nejprve v klidu, jak hisTorie maluje „vývoj lidstva“, pěkně je to znázorněno v tomto videu anglicky hovořícího autora. Pár map si prohlédněme podrobněji, první civilizace prý byli zde:

Po tisíci letech se měli civilizace rozrůst sem: (povšimněte si, že se zde objevil národ Raesenna = Etruskové, s barvou „neznámé“ národnosti)

a v roce nula takto (Slované prý ještě neexistovali):

O 600 let později první Slovani (hnědá – Samo a Avaři) jen na místě kontaktu s ci-vili-za-cí a pod „cizím“ vedením:

Rok 858 Slovani stále existují jen na okraji již „civilizovaného“ světa a v Rusku zavádí stát Švédové:

Rok 1080 – bílé místo na severu Německa, vysvětlíme si proč:

1249 – Mongolové, Slovani skoro nikde:

Jak vidíte na mapách jsou jen státy, o kterých je dovoleno učit: zkráceně v lince Sumer – Egypt – Řecko – Řím – Frankové – Svatá říše římská národa německého. Nápadné je právě to, co tam chybí – ta bílá místa. Vždyť na území Slovanů existovaly kultury:

Podunajská s archeologickými nalezišti např. Vinča a Lepenski Vir v Srbsku, jdoucí 9.000 let zpět
Tripolská na Ukrajině a v Rumunsku jdoucí nejméně 4.500 let zpět
nálezy v Rusku u Voroněže v lokalitě Kosťonky ukazují 70 tisíc let nepřetržitého osídlení ruské roviny.

Proč jsou tam tedy bílá místa na mapách hisTorie? To tam nikdo nežil? Srovnejte to s prvními mapami výše… Žil, ale není nám dovoleno to vědět. Je nastaven filtr hisTorie. Je nám dovoleno vědět jen to, co už ovládla/ovlivnila civilizace. Případně, pokud to nelze z psaných dějin smazat, tak pokroutit (první slovanské útvary jsou na mapě roku 624 n.l. hnědou barvou: Sámo a Avarský kaganát – tedy hisTorie aspoň prohlásí Sáma za franského kupce a slovanskou državu za útvar pod nadvládou „neslovanských“ Avarů.

Princip: VIDĚT ci-vili-za-ci a NEVIDĚT kult-u-ru

Použijeme nyní naše staré obrazové písmo Staroslověnskou bukvici k vysvětlení OBRAZU, jaký nám tato slova dávají. V naší staré řeči se totiž skládaly obrazy písmen (bukvic) ve slově do obrazu slova a vysvětlovaly toto slovo. Vlastně každé slovo vznikalo jako zkratka.

CI-VILI-ZA-CE: Ci je název bukvice Ц – C jejíž obraz je CÍL. Bukvice I má významy – spojení s vyšším, vesmírná struktura. Čili slabika CI dává obraz vyšší cíl, nadpozemský. Slabiky VILI je dosud vidět v našem slově vidle které mají tvar jednoho toku energie rozdělujícího se na více toků energie. A dále slovo vili (vít – víly vily věnce ???? ) je zase s významem splétat zpět. ZA = za a CE na konci souvisí opět s CÍLEM, ovšem tentokrát již bukvice E Jeste má obraz pozemský, čili slabika CE na konci má obraz nižší „přizemní“ cíle. Složíme-li si ty obrazy dohromady získáme Přerozdělování cílů za cíle a to cíle vyšší – směřování k duchovnímu za cíle nižší – život jen matérií. Nebo jinak řečeno Civilizace je společnost uspořádaná tak, kde jsou zaměněny cíle. Dnešní obraz vidíme kolem sebe, tedy parazitický způsob života společnosti díky tomu, že nám změnili cíle a mohou nás ovládat, vysávat z nás energii, brát nám výsledky naší práce.

Lze to vidět i na posunu významu slova Istina – Jistina. Staré slovo Istina znamená něco jako absolutní pravda, souhrn všech pravd o daném tématu. Tj. Něco co je jisté. Ten obraz se v dnešní parazitické společnosti ztratil, zato ale máme slovo Jistina, které znamená základ dluhu – půjčená částka, z které se splácí úrok. Vida kam se posunul obraz toho, co je JISTÉ. A právě touto záměnou obrazů nás Matrix ovládá.

Co je KULT-U-RA? Kult – ctění si, U – přibližování se, RA – světlo, energie (to vnímáme ve slovech RAdiace, RAduga, GaRA – cesta vzhůru na kopec ke světlu). Kultura se skládá z obrazů ctění si, přibližování se ke světlu. Jde o světlý způsob uspořádání společnosti, kde nikdo na nikom neparazituje. Kde Istina je soubor všech pravd a nejsou tam peníze, které by se půjčovali.

Jak vidíte na mapách Slované – žijící ještě podle kultury – nejsou na mapách hisTorie vůbec zobrazováni, slovy G. Orwella – jsou „neosoba“. Lze vidět jen to, kde již je ci-vili-za-ce.

Princip ZÁMĚNA OBRAZŮ

Na úvodním obrázku vidíme pomyslné obrazy lidí před 25.000 lety, jak je vidí hisTorie a jak my. HisTorie vidí primitiva, vyvíjejícího se ze zvířete, my inteligentní lidi, naše předky. Historie zaměnila obraz opočlověka s kyjem, vláčejícím ulovenou ženu za vlasy a hlavně žijícího v PRVOBYTNĚ POSPOLNÉ SPOLEČNOSTI. Skutečnost však byla taková, že inteligentní lidé jako my dnes tady byli a tvořili stavby, které dnes neumíme postavit, jako třeba pyramidy a žili v kultuře. Žili v RODOVÉ DRŽAVĚ, která stála na moci Rodů, na kopném právu a řízením se Ustoji (nepsanými pravidly zvyky) a Kony. Rozhodně je to jiný obraz než opočlověk, ale zároveň je pravdivé, že naši předkové nežili v městech, ale malých obcích, a nežili v luxusu materiálním, ale každý se živil svou prací a snad i jako sběrači – jak to popisuje hisTorie.

Rodová država je ještě na mapě z roku 1595 od Abrahama Ortelia, zobrazující dobu antickou: (mapu s větším rozlišením stáhnete zde)

Když ji srovnáme s mapami hisTorie, blíží se cca stavu kolem roku nula nebo až 500. Známá civilizace již se po lince Egypt-Troja-Řecko-Řím-Franská říše vybarvila. Slovanská kultura je stále ještě bílá. Na mapě Ortelia je však žlutá a žijí tam lidé. Podívejme se, co tedy historie posílá do nevědomí. Největší nápis vede od Španělska po Černé moře a je to CELTAE. I mapu Ortelius nazval Europam sive celticam veterem. Podle F. Moravičanského kořen C-L-T (D) znamená čeledi. Mapa by pak mohla mít název Evropa v dobách, kdy se žilo v rodech. A jsme u Rodové državy, která je hisTorií vytěsněna do bílých míst. Krásně to je vidět na mapě roku 1080. Povšimněme si, že v severním Německu je bílé místo. Jak to? To tam nikdo nežil? Žil, ale žili ještě v rodové državě a ne podřízeni civilizaci, filozoficky tzv. Biblický koncept. Na Rujáně totiž až do roku 1168 žili Slované podle svých obyčejů v Rodové državě, ačkoliv okolo již ostatní kmeny byli násilně převráceny na křesťanství jak v Polsku, tak Německu i Česku, kde již přešli na feudální uspořádání – se vznikem státu. Obdobně je to s kmeny žijícími v Pobaltí, které se pohanství drželi nejdéle, až do 14. století, kdy byli násilně obráceni či spíše vymláceni německými řádovými rytíři, kterým psal i papež, že už to s těmi zvěrstvy přehánějí… Ostatně i čeští, již křesťanští, Přemyslovci podnikali výpravy na severovýchod k Baltu pro otroky, jak píše Třeštík. Na mapě 1249 je vidět, že jeden baltský stát je stále ještě bílý – je to pohanská Žmuď.

Přípustné jsou jen obrazy od civilizace = z Tóry
Jde o to, že pomocí náboženství – křesťanství, které bylo násilně vnuceno slovanskému obyvatelstvu, se následně obyvatelstvo vyučuje, že to předtím bylo fuj a primitivismus, a teď, co věrozvěsti přinesli pravou víru, to s námi jde jen nahoru. Jediný možný pohled je pohled podle Bible, tj. Tóry. Proto vznikla h-iz-Tory-ja – tj. Já jsem z Tory, tj. Pohled na minulost optikou biblického konceptu. A v něm je dáno, že před křesťanstvím byli jen negramotní poloopičáci a teprve pak nastal vývoj civilizace. Že byly v dávných dobách stavěny megalitické stavby, že měli Slované své písemnictví je zcela neslučitelné a proto heretické a proto nemožné, neb shořelo i s nositeli myšlenek na středověkých hranicích. Nejprve církevníci spálili vše pohanské podle příkazu v Tóře (Deuteronomium 12, 2 Úplně zničíte všechna místa, kde pronárody, jež si podrobíte, sloužily svým bohům na vysokých horách i na pahorcích a pod každým zeleným stromem. Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte. ) a pak si začali pálit knihy navzájem mezi sebou.

Vidět je to na dějinách Řecka. V Řecku žili slovanští Pelasgové, kteří budovali svou kulturu. Následuje příchod semitských Dórů a mezi lety 1100-800 př.n.l. máme dobu temna, v které nemáme žádné písemnosti. A pak nastává doba výstavby polis – měst = směřování k technické ci-vili-za-ci. A od této chvíle se již můžeme o Řecku učit a nikdo nezpochybňuje, že Řekové psali a filozofovali… HisTorie uznává jen to, o čem má psaný podklad, ostatní považuje za nedoložené. Jestliže vše pohanské spálili, pak wiki může vesele konstatovat, že „první historický český kníže byl Bořivoj I. († 889)“. No a co bylo předtím není historické…

Trochu to narušil Sámo v 7. století, který je zmíněn ve Fredegarově kronice, ale s tím se vypořádali tak, že to nebyl Slovan, ale Frank a pak říše jakože zanikla a dvěstě let tam byli jen lvi (Hic sunt leones). V hisTorii se začínáme objevovat až s Cyrilem a Metodějem a pronikáním křesťanství, tj. změnou směřování k civilizaci – je to stejná bajka jako s Řeckem.

Princip odříznutí od předků – tzv. Stěhování národů

Aneb akce Kulový blesk

Po středověkých čistkách a zničení valné části obyvatelstva Evropy v 17. století za 30leté války, zvláště pak v Německu, a zároveň Velké smutě v Rusku, nastal čas zcela přeformátovat představy o minulosti, které ještě jsou vidět na Orteliově mapě. Od Rýna po Don nad Černým mořem je nápis Germania. Nad nimi je Scythia a Sarmatia – to jsou zeměpisné pojmy. Menšími písmeny jsou tam uvedeny různé kmeny pod latinskými názvy jako Carpiani, Geti, Alauni, Venedae a další. Za všechny je nejvýmluvnější osud Venetů/Venedů/Vandalů/Vindů. Ještě v 18. století byli i v samotném Německu považováni za Slovany. Současná hisTorie je považuje za Germány. Změnu obsahu/obrazu pojmu Venéti provedli Němečtí filozofové a historici v 19. století pomocí konstruktu tzv. „Stěhování národů v 6. století“, který naši historici pod vlivem Němců převzali (viz kniha M. Nečas My před 2000 lety z roku 1946).

O co jde: římští historici jako Tacitus popisovali zemi na sever od Říma jako Germanii – jak je to i na mapě. Je to zeměpisný název, jehož přesný význam není zřejmý (v latině). Asi nejblíže bych jej vysvětlil German – Herman od hromu/gromu, tj. Grománi jsou ti, co uctívají Hromovládce, tj. Peruna. Rozhodně to není národnostní pojem a už vůbec ne národnostní v dnešním pojetí. K velké transformaci v dnešní národy došlo právě v 19. století, kdy došlo v Evropě k vlně národních revolucí kolem roku 1848. Proces to byl delší a důležitou roli v něm sehrál jazyk, který se na jednotlivých územích upevnil pomocí zavedení povinné školní docházky. U nás za Marie Terezie, a hádejte co – jedním z mála učebních předmětů byla němčina. Přesto se nás nepodařilo poněmčit. Podívejme se ale třeba na Francii, tam před 200 lety mluvilo francouzsky jen 50% obyvatelstva a v Itálii dokonce jen 10% obyvatelstva.

Ale zpět k pojmu Germán – ten si Němci vztáhli na sebe a řekli: „My jsme Germáni“. Původní význam však byl kmeny žijící Od Rýna po Don.
Problém s tím, že na tomto území dodnes žijí Slované se vyřešil elegantním konstruktem, že se sem Slované přistěhovali až v 6. století. Tento konstrukt má ale háčky: Muselo zmizet obyvatelstvo z obrovského území od Makedonie po Balt, od Rýna po Don, které mělo být jakože germánské ve smyslu německé, a přijít slovanské obyvatelstvo, protože tam dnes žijí Slované. Ovšem žádný soudobý historik nic takového nezaznamenává. Naopak M. Orbini cituje německého spisovatele Johannese Aventina (1477-1534) v knize O Bavorech píše: „Přišli k Alexandrovi Velikému i poslové východních Germánů, které historici té doby nazývají Sarmaty a Skýty, my jim říkáme Venéti a oni sami sebe nazývají Slované.“ V této větě je vysvětleno veškero zmatení pojmů „neznámých národů“.

Když se podíváte na mapu A. Ortelia, jsou tam označeny oblasti v Rusku, Bělorusku jako Scythia a Sarmatia. O Skýtech se na wiki dozvíme, že jsou to kočovníci Íránského původu a Sarmatech taktéž. Tím se podle hisTorie kruh uzavřel a Slované před 6. století vlastně neexistovali nikde. A hle po 6. století jsou rozeseti po obrovském území od Ural po Rýn. Přitom na místech, kde Římané udávají germánské kmeny, později žijí obdobně znějící kmeny slovanské, posuďte sami:

Germánský kmen – latinsky, arabsky Slovanský kmen
Markomani (Marhari, Maraveni) Moravani
Lugii Lužičané
Rugii Rusíni
Nemetes Němci

Helisios, Halani (Alani)
Haličané

Cherusci
Chorvaté

Suebi (Suevi, Suavi), Suobeni, Sclavi, Sclabenoi


Slávi, Slovieni

Záměnou obsahu pojmu Germán = Němec tak ze všech latinsky znějící názvů germánských kmenů udělali jakože Němce. Ti měli jakože zmizet, odstěhovat se (a proč jako? když žádnou válkou jsme Němce nevyhnali) a nově se v 6. století nastěhovat Slovani. Dovedete si představit akci kulový blesk, ale v milionech lidí? A hlavně, kde by se najednou vzalo tolik lidí, když pravidla rozmnožování jsou stále stejná? Je mnohem pravděpodobnější, že Slované zde žili od doby, kdy v Evropě ustoupil ledovec, a nemohli se v 6. století odnikud objevit a obsadit obrovská území, aniž by si toho někdo povšimnul.

Stěhování národů v 6. století je konstrukt, kterým nás odřízli od našich předků. Ale nejenom nás, ale i samotné Němce. Němci jsou Slované, kteří byli násilně pokřesťanštěni Franky. „Germanizace“ polabských Slovanů v severním Německu je známa, dokonce wikipedie uvádí tento průběh:

Je možné, že stejný proces byl i před rokem 700 v jižních částech Německa? Ano, jen se o tom nepíše, z pochopitelných důvodů. Proces probíhal za pomoci zavední latiny jako úřední a náboženské řeči, potom bylo obyvatelstvo převedeno ze staroslověnštiny na němčinu, která nevznikla dříve než v 9. století. Jak se jmenovali slovanské země před „germanizací“ uvádí profesor Čudinov a potvrzení máme na očích dodnes. V jižním Německu hrají nejvyšší fotbalovou ligu dva kluby: Borussia Dortmund a Borussia Mönchengladbach. Co je to Borussia? Je to zkratka Boží RUS, stejně jako v mnohem později zgermanizovaném Prusku, je název země odvozen od Perunova RUS.

Zábavný úkol: Který Germán je nejslavnější? Přeci German Titov, vyletěl až do vesmíru.

Podívejme se, co píše M. Orbini o Slovanech na úvod své knihy Království Slovanů (1601): „Slované svými zbraněmi způsobovali újmu téměř všem národům planety. Zničili Persii, ovládli Asii a Afriku, bojovali proti Egypťanům a Alexandrovi Velikému, podmanili si Řecko, Makedonii, Ilyrii, ovládli Moravu, Slezsko, Česko, Polsko a pobřeží Baltského moře, prošli přes Itálii a dlouho bojovali proti Římanům, které nakonec porazili a císaři mu platili daně… Slované vládli ve Francii, Anglii, vytvořili království ve Španělsku, vlastnili ty nejlepší provincie v Evropě. Z tohoto slavného národa pocházejí nejsilnější národy jako Vandali, Burgunďané, Goti, Alani, Dáci, Švédi, Avaři, Normani, Fini, Ugry (Uhři – Uhrové), Markomani, Kvádi, Tráci neboli Ilyrové, Venedi nebo též Heneti, kteří zabrali pobřeží Baltského moře a kteří se dělili na mnohé kmeny, jmenovitě Pomořané, Vlci, Rujanci, Barnabové, Obodrité, Polabci, Vagrové, Hliňané, Dolané, Ratáři, Cezpeňané, Chyžané, Herulové, Lubušané, Vilíni, Stodorané, Břežané, a jiní, o kterých píše Helmold. Všichni tito byli slovanského rodu, jak dokazuji v knize.“



ZDROJ: Slovanská Kultura

cz24.news/historie-jak-nam-slovanum-ukradli-minulost/

Patrí to však hlavne sem a nie do Saka S.

ramiannka.jecool.net/index.php?option=co...=80&Itemid=114#20963